Yaoi svět je jen pro silnější! =D

Březen 2013

3 měsíce ← dlouhá doba!

21. března 2013 v 21:29 | TJB |  *Ze života*
Přeju krásný večer!


Tak jsem tady s článkem na jedno ne příjemné téma. Takže kdo nechce číst o nemocnicích, doktorech, nemoci, zoufalství tak snad radši překlikněte... =)
Jinak jsem se snažil, aby to nevyznělo všechno tak drasticky (i když to ani tak moc drstické nebylo =D).


26.11.2012 vše vypuklo. Jak jsem dříve psal, byl jsem u doktora na normální prohlídce a jemu se nelíbili odběry krve. Popravdě se mu nelíbili hodně, ale doktoři holt k jejich povolání přibrali i herectví a tak mi nic neřekl a jen mě s kouskem papírku poslal na jiné oddělení. To co se tam dělo nebudu znova psát, vše je napsáno zde = http://sekaianimeyaoi.blog.cz/1212/nemoc-leukemie . Nebo vše... To co se dělo na oddělení. ;)


Co se dělo dál? Když jen zestručním, že jsem se vrátil s vyhodnocením ke svému lékaři a ten začal okamžitě jednat a plánovat různé chemoterapie, přejdu rovnou k tomu, co se odehrávalo doma. Přijel jsem domu a první, co jsem mohl udělat, bylo, že jsem šel ven se svým psem. Při cestě mi začalo pomalu zapalovat, že to není moc v pohodě, a že mě v tuhle chvíli můj každodenní optimismus opouští. Po hodině a půl jsme se s Izzie vrátili. Sedl jsem si na postel a pak z donucení začal Izzie drbat. Čučel jsem do stěny a stále čekal, až se vrátí otec. Když konečně práskly dveře, vyběhli jsme s Izzie do předsíně. Chvilku jsem tátu poslouchal, jaké problémy měl ve firmě, a co musel řešit. Při zpětném pohledu mi běhá mráz po zádech. Neměl jsem odvahu mu to povědět. Takový ten pocit, jak máte knedlík v krku a popravdě, v tu chvíli jsem měl chuť nejvíc křičet. Rozbít vše, co se dalo. Stále mi v hlavě kmitala věta: ,,Tohle přeci není fér!" Ano. Až takhle sobecky jsem se choval. Dovolil jsem si obviňovat život z toho, že není fér.


Nicméně, knedlík v krku jsem musel překonat. Není to pětka ve škole. Není to důtka ze školy. Není to vyhazov z práce. Je to závažná nemoc, které může slabý člověk podlehnout do měsíce.
Začal jsem naši konverzaci tím, že jsem tátu upozornil, že jsem byl na té kontrole. Věděl jsem dobře, že se mě zeptá, jestli to vše proběhlo v pořádku. Hrabal se v různých papírech a hledal nějaké důležité papíry ohledně firmy. Pověděl jsem mu, že mě doktor poslal na vyšetření krve. Táta se otočil a zeptal se mě, proč mě posílal na zbytečné vyšetření? Krev mám snad v pohodě ne? Přes vše, co se ten den stalo... dost chabě jsem se usmál. Dokázal jsem se mu podívat do očí a i když to zní slabě... po tváři mi začala stékat slza. "Mám leukémii" jsem dokázal zašeptat... pak už si to pamatuji dost matně. Propadl jsem ve velkou hysterii. Jak to bývá v těch akčňákách, sesunul jsem se k zemi a neubránil jsem se žalostným výkřikům již zmiňované věty - "Žvito je nefér!", "Proč já?", "Za co mě kdo trestá?" a "Tohle jsem si nezasloužil!" Copak já mám právo říkat, že jsem si něco nezasloužil? Rozhodně ne.


Asi po tří hodinovém utěšování, bezúčelném, mi táta nakázal, ať jdu do postele a vyspím se. Chtěl to probrat až další den. Bylo pondělí. Sliboval mi, že mě nepustí do školy, že to se mnou probere a něco vymyslíme. Slovy a ani písmeny nedokážu vysvětlit, co všechno se najednou prohánělo v mé hlavě. Když se na to tak dívám dozádu a přemýšlím o tom... bylo to možná až přehnané. Hrudník se mi začal svírat ve velkém. Dusil jsem se a nemohl se plně nadechnout. Bál jsem se o svůj život a uvědomoval si, že už chápu podstatu toho, proč jsem se vždy usmíval. Život jsem vždy miloval. Choval jsem se k lidem mile, pracoval jsem v létě v útulcích. Dobře... teď to zní jako, kdybych byl převtělená Matka Tereza (-_-) =D, ale chápete podstatu toho, co se snažím napsat. Za Boha jsem nemohl pochopit, proč se to děje mně. Šílel jsem. Táta se o mě ten večer opravdu bál. Stále jsem hystericky křičel na podlaze než mi táta přinesl z obýváku prášky na spaní. Podával mi je se slovy, že to zažene pocit úzkosti. Rychle jsem je do sebe naházel a stále jsem nemohl popadnout dech. Stále víc a víc jsem cítil, že umírám a nikdo s tím nic neudělá. A pak samozřejmě, už nic nevím. Usnul jsem díky práškům.


Táta slib dodržel. Další den jsem nešel do školy a řekl mu o léčbě o tom, co všechno se bude dít. No, další den už jsem do školy šel. Nemohl jsem zůstat doma a nic nedělat. I přes všechno, jak jsem se doma choval, jsem dokázal ve škole stále pracovat na plno. V kroužkách jsem makal, na tělocviku stejná zátěž a kamarádi byli také prioritou. Ale ještě ten den za mnou přišel třídní a pověděl mi, že o tom ví. Mluvil tiše. Mluvil na mě ve dveřích svého kabinetu. No, možná si mě měl radši pozvat dovnitř. Zabránil by tomu, aby se to dozvěděl kluk ze třídy, se kterým se dvakrát nemusíme. Zabránil by pak tomu, co mi denně bralo dost síly.



Celé 3 měsícej sem na veřejnosti chodil s hlavou vztyčenou. Stále se na všechny usmíval a vtipkoval jako doposud. Dokázal jsem to. V nemocnicích jsem se sestřičkami mluvil a i přes to, že jsem na tom byl hodně špatně. Vtipkoval jsem! Stále jsem se držel. Chtěl jsem ukázat, že i když se k Tobě štěstí, život, lidé otočí zády, stále je důvod se usmívat.


Začínám se trochu roztahovat... Nějak to zkrátím.

Přátelé mě drželi, podporovali a za to jim také nejvíce děkuji. Udělali to ve chvíli, kdy jsem je opravdu potřeboval. Za tenhle život ani nebude čas jim to všem všechno vrátit. Ale dost mě sráželi i lidi, kteří, slušně řečeno, leukémii přáli.


Měsíc a půl jsem chodil na chemoterapie a modlil jsem se, aby se dárce našel. Aby se objevil někdo, kdo by pomohl. Kdo by byl ochotný odebrat kostní dřeň, plazmu v mé krevní skupině. Přál jsem si to jako snad nikdy nic jiného. Abych to opravdu nenatahoval a přeskočil ten měsíc zoufalství, stísnění... a opravdu hodně pláče, dárce se našel. Šel jsem druhý den do nemocnice, připraven na operaci. Na boj o můj život. Čas ukázat, že to byla jen zkouška, kterou mi život dal. A já jej nechtěl zklamat. Ani svého otce, který u mě stál. Celou tu dobu a držel mě nad vodou. Po operaci jsem byl vysílený. Bylo mi strašně špatně, hůř jak po chemoterapiích. Měl jsem pocit, že umřu. Jediný pohyb a bolelo mě všechno. Skučel jsem v peřinách a na lidi se dokázal jen mračit. Táta se mnou seděl každý den a povídal mi různé věci. Práci omezil. Poprvé ve svém životě práci omezil a to jen kvůli mně. Byl jsem rád a v duchu musel děkovat všem strážným andělům, že při mne stojí a dávají mi sílu...
No, síla mne opustila... Po operaci jsem ještě dva týdny zůstaval v nemocnici. Měl jsem notebook, knihy.... měl jsem o zábavu postaráno. Facebook → přátelé... Psali mi, jak se mám. Gratulovali mi, posílali mi učení a psali, že se těší až mě uvidí.

Byly tu statusy... Statusy, které jsem neměl vidět. Možná jsem měl zpřísnit soukromí na facebooku, možná jsem si měl uvědomit, že plno lidí, co si hrálo na mé přátele, prostě přátelé nebyli.


Přečetl jsem si pár hezkých statusů. Některé "tajně" kryty na vlastních profilech... No, ti větší frajeři se nebáli mi to hodit na zeď. Četl jsem plno komentářů, jak mi přejí smrt. Že si jen hraju na něco, co nejsem. Snažím se všem vetřít do přízně. Svůj úsměv jen hraji, není upřímný a je více falešný než zuby jejich babiček. V první chvíli jsem nevěřil vlastním očím. A když jsem si všiml, že jim občas přitakávají lidi, se kterými jsem se normálně bavil a tvrdili mi, že jsem přítel a kámoš....... trochu mě to ranilo. Ale rány od života jsem se chtěl naučit přijímat. Příspěvky jsem ze své zdi mazal. Na svých profilech mohou mít, co chtějí. Nechci, aby takovými slovy a nadávkami špinili moji zeď.


Teď? Ještě chodím na chemoterapie. Mám skoro vyhráno. Já věřím, že to tak život chtěl. Možná proto, abych poznal, že z 8 přátel ve třídě, jsou ti praví jen 3. Ano... 5 jsem jich musel vyloučit z bližšího okruhu. Zjistil jsem, že nehrají fér a tím, že jsem jim věřil a prozradil, co se děje s mým tělem, jen hloupě donášeli k druhé straně, se kterou si nerozumím.


Těm lidem... já se směji. =) Vlastně, to je špatný výraz. Lituji je. Já překonal leukémii. Chci být jednou o něco více sobecký a říct: "JÁ VYHRÁL NAD LEUKÉMIÍ! Dokázal jsem to! Po dlouhé době se cítím jako silný člověk!" Teď se můžu vrátit do normálního žití. Učení, přátelé a především rodina. Izzie a táta. A z mobilu jen mažu smsku od své "mámy", ve které stojí dvě slova.... Dvě slova, o kteréj sem sice stál, ale z očí do očí. Možná i její objetí.... Možná její lásku.


"Hodně štěstí" ← Děkuji mami. Jsem rád, že si na mě také myslela a věřila si, že nad nemocí vyhraji.





Uf.... Tak nějak jsem to sesumíroval... Vím, je to dlouhé a asi se vám to nebude chtít ani číst, ale třeba někdy budete mít dlouhou chvíli. =D (hodně dlouhou! =D ) A děkuju, že jste to dočetli až sem, vážím si toho... I když to třeba nění moc záživné a je to spíše... sobecké... ;) Děkuji vám!


Přeju krásný večer a příjemný zítřejší pátek,


TJB!


Články

21. března 2013 v 16:20 | TJB |  *Ze života*
Zdravím =),



Čtvrtek za námi a zítra už jen pátek, pak konečně vytoužený víkend! =D Jak já se na něho těším. Já si tedy užívám každý den nebo se o to snažím, ale i tak. Vidina víknedu člověku vždy zamotá hlavu. =D To už pak vidíte v těch třídách a i na ulicích, jak jsou lidé v pátek úplně jiní, usmívají se, mají prostě o hodně lepší náladu. =D Je to zábava sledovat, ale taky se občas musím zamyslet, že proč se ty lidé nebaví i o normálním dni? Možná k tomu zrovna nemají důvod, ale někteří by to určitě dokázali. =)) Úsměvy kolem mě mi dost chybí. =D


Takže, tenhle večer bych sem chtěl rád hodit článek na předešlé tři měsíce. Zkrácený, sešmikaný a třeba i trochu poupravený... =) Všechny informace kolem něho budou na začátku tak teď k tomu nic nepřipíšu... =D Tak třeba si to přečtete a třeba vás to i nějakým způsobem zaujme.


A ještě postuji obrázek, který jsem nedávno viděl, hodně mě pobavil. =DDD

Tohle je chvíle na zasmání.. =D


Přeji prozatím příjemný odpoledne a úsměv na další chvíle! =D


TJB! =D

Po dlouhé době =)

20. března 2013 v 18:49 | TJB |  *Ze života*
Příjemný večer =),

Pekelně dlouhou dobu jsem tu nebyl aktivní z jednoduchého a prostého důvodu...


Leukémie. Popravdě to bylo nechutně těžké, ale tak nějak jsem se s tím popral. Prozatím. ;)
Někdy v budoucnosti bych na to rád napsal nějaký článek, pojednávající o té nemoci, o lidech, co ji měli etc... =)


Ale jsem zase tady a snad mě jen tak něco neskolí. Ale otázkou zůstavá → může se na tomto blogu rozvíjet aktivita? Znova? Zvládnu to? Má to cenu? Přidávat sem budu a snad by na to mohlo být i více času. Tak snad... =)


Přeju všem příjemný večer a zítra hodně síly do školy a třeba i do práce! =D Blížíme se k víkendu!



TJB! =D